V malé chaloupce na okraji vesnice bydlela Anička s maminkou. Nebyly bohaté, ale měly se rády a navzájem si pomáhaly.
Jednoho rána, když se slunce teprve nesměle opíralo o střechu chaloupky a vzduch voněl po ranní rose, vyšla malá Anička ven s proutěným košíkem.
Chtěla udělat radost mamince a nasbírat něco dobrého k jídlu, protože doma už nic nebylo.
Cestička ji zavedla mezi vysoké stromy, kde bylo ticho a klid. Jen ptáčci si mezi sebou tiše povídali a listí šumělo ve větru.
Anička chodila od keříku ke keříku, ale našla jen pár drobných borůvek.
V lese bylo vždy borůvek dost, ale nejspíš je nyní snědla lesní zvířátka.
Nakonec si unaveně sedla na starý pařez a zašeptala:
„Kéž bychom už neměly hlad.“
V tu chvíli se před ní objevila milá stařenka v dlouhém plášti.
„Proč jsi tak smutná, děvčátko?“ zeptala se laskavě.
Anička jí všechno pověděla.
Stařenka se usmála a podala jí malý hrneček.
„Tento hrneček je kouzelný. Když řekneš hrnečku, vař, začne vařit sladkou kaši. A když řekneš hrnečku, dost, přestane.“
Anička měla velkou radost. Stařenku obejmula, poděkovala a běžela domů.

Doma hned hrneček vyzkoušela. „Hrnečku, vař!“ řekla nesměle.
A najednou z hrnečku začala vonět teplá, sladká kaše!
„Hrnečku, dost,“ řekla Anička a hrneček přestal.
Hned zavolala maminku a hrneček jí ukázala a vystvětlila jí, jak funguje.
I maminka měla velkou radost. Kaše byla výborná a moc si pochutnaly.

Další den Anička vstala opět brzy ráno a chtěla na snídani připravit kaši. Vzala hrneček, přikázala mu: „hrnečku, vař!“ a v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře.
Byla to Aniččina kamarádka a chtěla, aby si s ní šla Anička ven hrát. Anička neváhala a vyrazila s kamarádkou ven.
Maminka zůstala doma sama, seděla v obývacím pokoji a pletla Aničce svetřík.
Najednou ji ale něco začalo šimrat na nohou. Byla to kaše!
Maminka vyděšením vyskočila a utíkala do kuchyně.
Hrneček vařil a vařil a kaše zaplavila celý domeček.
Maminka ale nevěděla, jak ho zastavit.
„Ach ne! Co teď?“ volala maminka.
Kaše se valila ke dveřím, ven na dvorek a dokonce až na cestu!

V tu chvíli se Anička vrátila domů a rychle zvolala „Hrnečku, dost!“
A hrneček konečně přestal vařit.
Všude byla kaše. V domě, na dvoře i na cestě.
„Maminko moc se omlouvám, já šla ven s kamarádkou a na hrneček jsem zapomněla.“
Maminka chvíli vyděšeně stála, ale pak se začala smát a Anička taky.
„Pojď mi pomoct tu kaši uklidit.“ Řekla maminka a dala se do práce.
Trvalo celý den, než chaloupku uklidily.
Od té doby si maminka dobře pamatovala kouzelná slova pro hrneček a Anička už nikdy nešla ven, aniž by o tom mamince řekla.
A hrneček jim dál pomáhal, žily spokojeně a už nikdy neměly hlad.