Byla jednou jedna chaloupka na kraji vesnice a v té chaloupce žila hodná dívka. Jmenovala se Maruška.
Maruška ale nebydlela v chaloupce sama. Žila tam se svou macechou a nevlastní sestrou Holenou.
Macecha měla Holenku ráda nade vše, ale na Marušku byla zlá. Ne snad proto, že by byla líná nebo neposlušná – právě naopak.
Maruška byla hodná, pracovitá a trpělivá. Jenže byla také krásná. A to macechu i Holenu trápilo.
Maruška od rána do večera pracovala. Uklízela, vařila, prala, starala se o kravičku.
Nikdy si nestěžovala ani neodmlouvala, i přesto, že na ni macecha křičela a Holena jí ubližovala.
Čím víc Maruška dospívala, tím byla krásnější. A čím víc rostla její krása, tím víc ji macecha s Holenou nenáviděly.
Jednoho zimního dne, kdy venku ležel hluboký sníh a mrzlo, až praštělo, si Holena vymyslela opravdu těžký úkol pro Marušku.
„Maruško,“ poručila, „běž do lesa a přines mi kytici fialek. Chci si k nim přivonět!“
Maruška se lekla. „Sestřičko, vždyť je zima, fialky pod sněhem nerostou.“
„Neodmlouvej!“ vykřikla Holena.
„Jdi! A bez fialek se nevracej!“ přidala se macecha.

Macecha otevřela dveře a vyhnala Marušku ven do mrazu.
Maruška šla zasněženým lesem. Mráz ji štípal do tváří, sníh jí sahal až po kolena. Byla unavená, promrzlá a smutná.
Najednou ale v dálce uviděla světlo.
Vydala se za ním a došla na mýtinu. Byl tam kamenný kruh a uprostřed hořel velký oheň. U každého kamene seděl jeden muž.
Bylo to dvanáct měsíčků. Na nejvyšším kameni uprostřed seděl starý muž s dlouhým bílým vousem a ledovým pohledem a v ruce držel hůl. To byl Leden, který zrovna vládl.
„Kdo jsi a co tu hledáš, děvče?“ zeptal se.
Maruška se pokorně uklonila a tiše řekla:
„Jsem Maruška a moje sestra Holena mě poslala pro fialky a macecha mi řekla, že se bez nich nesmím vrátit. Vím, že je to nemožné. Teď fialky nerostou, vše je pokryté sněhem.“
Leden se zamyslel a pak řekl: „bratře Březne, pomůžeš Marušce?“
Březen se postavil doprostřed kruhu, dřevěnou holí začal kroužit těsně nad zemí a na tom místě zima ustoupila. Sníh roztál, tráva se zezelenala a vykvetly fialky.
„Natrhej si,“ usmál se Březen.
Maruška poděkovala, natrhala kytici a pospíchala domů.

Holeně a maceše oči div nevypadly. „Kde jsi je vzala?!“ křičely.
Maruška jim všechno pověděla.
Druhý den zatoužila Holena po jahodách, a tak se Maruška opět vydala ke dvanácti měsíčkům.
Znovu se měsíčkům v kruhu uklonila a poprosila je o pomoc.
Leden vyzval svého mladšího bratra: „bratře Červne, pomůžeš Marušce?“
Jakmile si Červen sedl k ohni uprostřed kruhu, sníh začal tát, tráva zezelenala a na pasece se objevily červené jahody. Maruška poděkovala a natrhala celý šátek jahod a běžela domů.
Třetí den zatoužila Holena po jablkách. „Jdi zase do lesa a přines jablka!“ poručila.
Maruška znovu šla, našla měsíčky a Leden tentokrát zavolal Září. Stromy se zazelenaly a dozrála jablka. Maruška poděkovala a vzala si, co potřebovala.
Maruška se vrátila domů s plnou náručí jablek.
To už Holena nevydržela a byla čím dál chamtivější.
„Půjdu tam sama!“ rozhodla se. „Přinesu si všechno!“
Vyrazila do lesa, našla oheň i měsíčky, ale ani nepozdravila.
„Chci třešně!“ poručila drzým hlasem.
Leden se zamračil. „Neznáš slušnost ani pokoru,“ řekl.
Zvedl hůl a silou s ní udeřil o zem.
V tu chvíli se zvedla prudká vánice. Vítr začal svištět, sníh se snášel ze všech stran a mráz byl čím dál silnější.
Holena bloudila lesem a už nikdy nenašla cestu zpět.
Když se dlouho nevracela, vydala se za ní i macecha, ale dopadla stejně.
A tak zůstala Maruška sama.
Žila pak klidně v chaloupce, starala se o své hospodářství a našla si dobrého muže.
A protože měla dobré srdce, žilo se jí šťastně až do konce života.
